Zaorálek a Sobotka jsou v otázce odebraných dětí zjevně větším problémem než Norové

Díky návrhu česko-norské smlouvy je tu reálná šance dostat neoprávněně odebrané děti z Norska. Největší překážku ale v současné chvíli nepředstavují norské orgány, nýbrž česká vláda.

Děsivá čísla z norských průzkumů - Každý den 4 násilně odebrané děti rodičům. Každý týden 2 děti, které zemřou v "dokonalé" péči pěstounů.

Jak dostat české děti z norského pekla? Otázka, kterou si pokládáme už dva roky, sama Eva Michaláková o ně bojuje už ale celkem 5 let.

Když vám neprávem seberou děti, je to zoufalství, vaší jedinou nadějí je české občanství a české orgány. Co ale dělat, když vám příslušné úřady místo pomoci hází klacky pod nohy?

Petr Mach proto společně s Tomášem Grygarem navrhli smlouvu, která by mohla vlekoucí se trápení konečně ukončit. K naší velké radosti je smlouvě nakloněn sám prezident a hodlá ji realizovat. Jak se ale předpokládalo, bohužel se naplnily obavy z toho, že větší překážkou než norské úřady a vláda, budou čeští ministři, kteří jsou plně kompetentní v případu zasáhnout.

(smlouva je k přečtení zde)

Zaorálkovi například vadí, že smlouva není v souladu s dohodami OSN. To, že ale OSN o situaci v Norsku ví a léta ji ignoruje, ministrovi zahraničních věcí zjevně nevadí.

"Znamenalo by to, že bychom museli vystoupit ze smluv, které jsme uzavřeli s OSN a z řady dalších. Těžko bych si dovedl představit, že bychom prováděli extradici vůči dětem, extradici takového typu, která se používá vůči zločincům. Děti nejsou zločinci, vůči nim nemůžeme používat takové metody,“

Sobotka zase tvrdí: „Pro uzavření mezinárodní smlouvy je rozhodující souhlas obou stran a proces sjednávání mezinárodní smlouvy v tak komplikovaných případech včetně její ratifikace vyžaduje minimálně několik let.V tuto chvíli si proto nedokáži představit, jak by předložení návrhu jakékoliv mezinárodní smlouvy mohlo napomoci řešení aktuálních konzulárních případů a rozdílných názorů, které s Norskem na některé otázky máme,“

Jinými slovy, premiér Sobotka si nedokáže představit, že by ve věci odebraných dětí v Norsku musel konečně reálně zasáhnout.

Mezi politky, kterým jsou neoprávněně odebrané děti lhostejné ale není sám. Česká vládá zatím nevykázala žádnou větší činnost než sérii výmluv.

Zde je stručný souhrn lží, výmluv a alibistických řečí

1. Lež: 

Například ministryně Marksová a Zdeněk Kapitán minulý týden tvrdili, že maminka devítiměsíční holčičky z nově objeveného případu jejich pomoc odmítla.

Pravda je taková, že matka nic neodmítla, jen nabídka přišla dost pozdě. 12.11. přišli pracovníci Barnevernu k rodičům, nečekaně odebrali miminko, a krátce poté se rodiče obrátili na pana Kapitána z UMPOD. Zhruba kolem 20.11. krajská komise v Norsku potvrdila odebrání a teprve 30.11. přišla odpověď z UMPOD navíc s údajně velmi nesrozumitelnou nabídkou.

Ministryně Marksová-Tominová si buď není schopná za celou dobu své funkce obstarat veškeré informace, nebo záměrně lže a vlekoucí se případ ještě více komplikuje. Na jednání v Poslanecké sněmovně na interpelaci Jitky Chalánkové, která se dlouhodobě o případ odebraných bratrů zabývá, totiž odpvěděla loni v září hned několika dalšími nesmysly:

2. Lež:  „Aktivity českého státu jsou nadstandardní.“

Pravda: Česko se případu začalo věnovat až po třech letech od odebrání chlapců. Přestože rodina Evy Michalákové se na české orgány obrátila okamžitě. Kompetentní ministři si nejsou schopni obstarat ani snadno dostupné informace, které jsou o případu k dispozici a své úsilí zatím vynakládají pouze na výmluvy.

3. Lež: „Příbuzní Evy Michalákové dosud nepodali v Norsku žádost o svěření Denise a Davida do své péče, čímž komplikují úsilí naší diplomacie.“

Pravda:  Již loni v březnu vysvětlilo norské ředitelství pro rodinu (BufDir) podřízenému ministryně Marksové  řediteli  Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí v Brně, Zdeňku Kapitánovi, že takovou žádost mohou podle norského zákona podat pouze lidé s trvalým pobytem v Norsku, čili nikoliv dědeček dětí  pan Jiří Pavelka nebo  manželé Sovkovi, kteří mají trvalé bydliště v České republice. Zdeněk Kapitán navíc dostal tuto informaci už v únoru lonského roku. Informace je obsažena i ve zprávě z jednání ředitele  ÚMPODu v Norsku, které proběhlo v březnu a už tehdy ho dostala na stůl i ministryně Marksová.

Prohlásil tehdy, že doposud neměl možnost do soudních spisů nahlédnout. Což podle Evy Michalákové ale není pravdou, již měsíc před jednáním sněmovny jim náhled povolila a neměla s tím problém ani kdykoliv předtím, ale po celé čtyři roky náhled do spisu nikdo nepožadoval.

Mimo jiné se tehdy ministr Zaorálek zmínil, že někdy v dubnu přišel dopis z Norska o tom, že norský sociální úřad podnikl kroky k předání k adopci mladšího Davida. O tomto faktu se nikdo neobtěžoval informovat jak samotnou matku dětí, tak ani její právní zástupce.

A zde další Sobotkův alibismus

Zástupci Evy Michalákové  se v srpnu prostřednictvím dopisu dožadovali od premiéra informací či kontaktu se starším Denisem a zároveň také upřesnění několika faktů s ohledem na skutečnost, že chlapci jsou stále občany České republiky a jejich matka nemá trvalý pobyt v Norsku, ale v Hodoníně. Tím hlavním byl ale dotaz na další strategii a postupy vlády.

Na dopis petičního výboru z  11.srpna 2015, premiér Sobotka  odpověděl,  že v případě neúspěchu řízení před Krajskou komisí se Česká republika připojí k případné další stížnosti paní Michalákové ke štrasburskému soudu. Což v praxi znamená, Eva Michaláková bude muset nejdříve opět vyčerpat všechny norské opravné prostředky, tj. sama stížnost do Štrasburku bude aktuální nejdříve za rok, spíše za dva a výsledkem řízení ve Štrasburku bude maximálně odsouzení Norska k náhradě škody.

"Paní  Michaláková však nechce z této kauzy vytřískat peníze, chce zpět své děti." dodal tehdy Pavel Hasenkopf, člen petičního výboru.